Základní škola Zruč nad Sázavou

Škola, která nespí!!

PŘIHLÁŠENÍ

OBSAHOVÁ ČÁST STRÁNKY

Vzpomínka na zemi s vůní sýra a tulipánů - pohledem žáků.......

Pokud se ptáte, proč ve středu čtyryadvacátýho dubna bloudilo v odpoledních hodinách
Vzpomínka na zemi s vůní sýra a tulipánů - pohledem žáků.......

tolik puberťáků po Tescu, tak vám nyní přinášim vodpověď: nakupovali totiž hordy bonbónů a brambůrek, aby byli schopní přežít zahraniční zájezd do Nizozemska, kterej je čekal.
Inu, celej vejlet začal vcelku vobyčejně. Něco málo přes šedesát nás, žáků, a s náma i čtyry učitelé se kolem sedmý večer sešlo na autobusový zastávce Na Pohoří. Snad všici jsme v rukách svírali vohromný bágly nacpaný všelijakejma zbytečnostma, skuhrali jsme, že už nás to nebaví držet a že nás bolej ručky a záda. Po půl hodině jsme byli naštěstí vod tý hrůzy vosvobozeni, když jsme konečně nastoupili do autobusu, kterej nás následně vyvez za hranice našeho malýho státu. 
Nebudu kecat, ta jízda byla vcelku divoká. Některý děcka dokonce vodmítaly spát, bo se bály, že by jim ve spánku někdo moh zacpat nos, což by rozhodně nebylo žádnou nevobvyklostí. Naštěstí jsme nakonec takřka všichni aspoň na chvilku usnuli a nabrali to minimum sil na následující den.
Kolem pátý ráno s náma autobus dorazil do Nizozemska. Za další dvě hodiny už celá naše karavana stála na náměstíčku skromně vyhlížejícího městečka Naardenu a zběsile fotila každej druhej barák, co před ní stanul. Kdo ví, co si někdejší vobyvatelé musej myslet, když si někdo stoupne před jejich dům a začne si ho s nefalšovanym úžasem ve vočích fotit. Potom, co se děti i kantoři nabažili pohledem na relativně vobyjčený ulice, jsme se všichni vydali za průvodcem, kterej nás zaved k památníku Jana Ámose Komenskýho, kvůli kterýmu se sem vlastně jelo. Daný místo ale pro většinu přítomnejch ani zdaleka nebylo tak zajímavý jako už zmiňovaný budovy. Anebo taky žlutý espézetky na autech.
Z Naardenu se celá naše skupina přesunula do skanzenu Zaanse-Schans. Tam se učitelé rozhodli, že si daj vod děcek pohov, a tak nám dali rozchod, po kterym si většina účastníků zájezdu nesla aspoň kus sejra v báglu. Netušim, zda je vhodný to zmiňovat, ale při rozchodu se jeden vosmák kamsi zatoulal a skoro to vypadalo, že už ho nikdo nikdá nenajde. Jakýsi vesmírný síly při něm ale stály a von se, seč pozdě, taky dostavil na požadovaný místo.
Ze skanzenu jsme pak zamířili do tulipánovejch zahrad v Keukenhofu. Tady jsme se mohli v malejch skupinkách volně pohybovat po celym areálu, nakupovat setsakra drahý vafle anebo se schovávat v záhonech před spolužákama, na který jsme zrovna neměli náladu. Ti rozumnější z nás vobdivovali kytky, zbytek se vydal vokupovat dětský hřiště a taky výběhy s králíkama, kozama, slepicema a dalšim zvířectvem.
Po týhle návštěvě jsme vyrazili už do Amsterdamu, kde jsme se ubytovali v hostelu. Pár z nás naštvalo učitele, jakmile jsme byli půl hoďky po večerce přistiženi mimo svůj pokoj, zatímco jsme hráli karty.
Následující den započal divoce, když jsme vod řidiče vokamžitě dostali po vstupu do autobusu világoš, že vobjevil žvejky nalepený na sedadlech. To nás ale nerozhodilo a my jsme se přesto společně vydali do nedalekýho Volendamu, kde jsme si užili pohled na moře a přístav. Nestrávili jsme tu mnoho času, vrátili jsme se brzo zpět do hlavního města Nizozemska.
Cesta Amsterdamem byla zprvu strastiplná, kor hoší byli vyplesklí ze všech těch ulic plnejch bordelů, barů a vobchodů s erotickejma pomůckama, vokolo kterejch jsme museli procházet. Atmosféra v týhle části města byla fakt zajímavá a podtrhával jí už jen všudypřítomnej zápach trávy. Marihuana tu byla fakt cejtit na každym rohu a my jsme byli nejednou upozorněný na to, ať se k ní nesnažíme jakymkoli způsobem dostat.
Jakmile jsme vopustili tuhle část města, vocitli jsme se naopak ve čtvrti, kde se všade rozprostíraly bazary, antiky, galerie a další podniky podobnýho zaměření. Při přesunu sem pár z nás málem skončilo přejetejch skútrem či kolem, ovšem ve finále jsme všicí přežili. Prošli jsme kolem sochy proslulýho malíře Rembrandta, poté jsme došli ke známýmu Říšskýmu muzeu. Před ním jsme se vyfotili a pak jsme vstoupili do nedalekýho muzea diamantů. Někteří si pochopitelně neodpustili poznámky typu: „A proč jako chodíme do muzea stlačenýho uhlíku?“ Učitele chemie jsme s sebou ale neměli, takže se nikomu pochval za jeho znalosti nedostalo.
Začínal večer a my jsme se museli začít vracet. Podstoupili jsme plavbu lodí po amsterdamskejch kanálech, po níž jsme podnikli náš poslední nákup v Amsterdamu. Nakoupili jsme nizozemský sladkosti a taky eště nějaký sejry, několik z nás si neodpustilo koupi kyblíku s borůvkama, jejž potom, kdo ví proč, nesli celou cestu zpátky k vozidlu v ruce.
V autobuse se někteří z nás snažili spát, jiní hleděli do displejů mobilů, či si až do samotnýho rána povídali.
Ráno jsme byli natolik znavení, že jsme ani nepoznali, že už jsme v Ústí nad Labem, když se rannim tichem probouzejícího se autobusu nesly spekulace o tom, zda jsme eště pořád v Německu, anebo na Šumavě. Jó, to esli nás náš zeměpisář slyšel, tak musel mít zajisté radost!
Po dojezdu do Zruče jsme už jen našli svý rodiče a společně s nima se rozešli dom. Mnozí z nás šli pak eště spát, jiní nahrávat fotky na instáč.
Baže, jediný, co můžu říct, je, že tenhle zájezd byl vopravdicky užitej, a nejen já se už teď nemůžu dočkat dalšího!

Jana Karbanová


Přidáno 18. 5. 2019, autor: Roman Starý

Poslat známému Poslat na e-mail   tisk Tisknout   ↑ Nahoru

VSTUP Etřídnice
VSTUP EduBase

EduBase

 

Základní škola Zruč nad Sázavou - idatabaze.czZákladní školy - idatabaze.cz
 
KALENDÁŘ
loader Načítám...